Říjen 2015

Vzpomínka na základku

17. října 2015 v 21:25 article
Lidi byli na základce byli divný. Mimozemšťani. Každej přiletěl z jiný planety, jeden z planety kde se řeší jen kosmetika, jeden z planety kde asi nemají plastiku a musí kazit výhled normálním (mírně ošklivým lidem). Nebo z planety blbích keců. Proč zrovna moje třída? Dobře, někdy jsme se schodli, ale jinak jsem jí nesnášela. Pár kamarádek, jedna mi zůstala na střední, s jednou se jednou do týdne pozdravím, s jednou jsem v kontaktu. Takže ze třídy o 18 členech se vídám pravidelně jen s dvouma. Ještě že tak, stačí mi už jen když ty mimozemšťany vidím.
Kdo mi ale na základce fakt vadil, byl jeden (nebudu jmenovat) debílek. Myslel si jak je nejvíc borec, přitom byl nic. Nula. Hnusnej jak prdel. Všichni z něj byli udělaný. Když se zasmál všichni se zasmáli taky - až na mě. Všechny byli u vytržení, když se o ně začal zajímat jen mě to bylo někde, slizounek. Nejlepší bylo jak si o sobě myslel že je nejlepší a dával to hodně vědět. Musela jsem se mu vždycky smát.
Co mi ale dodnes vrtá hlavou, nevím proč se ke mě choval tak hnusně. Nikdy jsem mu nic neudělala. Už ve škole jsme spolu vycházeli dobře, do šestý třídy jsme se tak nějak ignorovali, pak se do mě začal navážet všema deseti. Pořád měl debilní kecy a kdo to měl vydržet? Všichni jen, nic si z něho nedělej, ale copak se dá poslouchat ho celý den? Jasně, byl ubohej, trapnej, ale sralo(ups) mě to. Blbá blondýna, hloupá, smál se mi při každý příležitosti. Možná by z tohohle měl někdo depku na celej den, ale mě to bylo jedno. Spíš mi ho bylo hodně líto. Třeba měl komplexy a vyřizoval si je na mě, nebo co já vím, já jen vím, že mi toho kluka bude navždycky líto. Chudáček. Stala se mi taková věc. Vlastně nic neobvyklýho, přišli jsme do šatny z oběda a on tam stál. Úplně jak pán. S ostatníma se začal normálně bavit, jen mě slovně urážel před celou třídou - dodávám že se mě nikdy nikdo nezastal, ale mě to bylo vždycky jedno, nestála jsem o to. Když přestal se svojí obvyklou urážecí a ponižovací náladou, neměla jsem chuť mu říkat jak oplývá trapností - prostě jsem ho kopla do zadku. A odešla se vztyčenou hlavou. Na ten moment budu vždycky vzpomínat, byla jsem si tak jistá. Byl asi o tři hlavy větší. Zmlátit jsem ho nechtěla, ale měla jsem sto chutí mu nějak ublížit. Tak jsem ho tvrdě kopla a šla pryč. Vrátila jsem se na odpolední vyučování a on jen čuměl. Od té doby mě nijak zvlášť neurážel a když ano - nedělala jsem že mi to nevadí, ale dávala jsem mu slovně najevo svoje názory o jeho ubohosti a trapnosti. Zhruba za měsíc po tom incidentu si mě přestal všímat a já kolem něj procházela s hlavou nahoře. Když ho teď potkám na nádraží nebo někde jinde, dělám, že ho totálně neznám a tak je to nejlepší.